Jdi na obsah Jdi na menu
 


Krvavé koleno

Ok, uznávám, trochu jsem vás zmátla: ne koleno, ale hlava. Hlava a chodník. Hned vám všechno upřesním.

 

Probouzíte se. Těšíte se na večerní vernisáž. Něco ale nehraje. Vidíte rozmazaně a cítíte šílenou únavu. Zdá se vám, že stále sníte. Jste už zkušení a je vám jasné, že se jedná o nastupující migrénu ohlašující se aurou. Spolknete tedy tabletku Migralginu a opět usínáte.

 

Probouzíte se o pár hodin později, ale s úplně jiným problémem: nedokážete udržet rovnováhu, srozumitelně mluvit a země se pod vámi houpá. Slyšíte tlukot vlastního srdce. Sanitu si zavolat nemůžete, protože ze sebe nedostanete ani jedno jediné srozumitelné slovo, a tak vybíháte hledat pomoc u sousedů, v ruce kartu pojišťovny... těžko říct, jak se vám podařilo odemknout dveře.

 

Ze schodů kloužete po zadku a po čtyřech lezete směrem k brance. A pak ticho. Úplné ticho. Několik hodin výpadku.

 

Hlášení svědků a záchranářů: sousedovic děti mě našly na chodníku. Zaslechly totiž něco jako volání o pomoc, tedy spíš skučení, ze kterého toto odhadly. Děti zavolaly rodiče.

 

Celé mé tělo je v křečích a záškubech, na chodník stéká krev. Přijíždí záchranka s lékařkou, dostávám infuzi Apaurinu pro zastavení křečí. EKG, CT mozku, neurologické vyšetření, spánek. Závěr: konvulzivní synkopa. Opět. Zase!

 

Takže žádná vernisáž. Asociál forever. Na tohle se neumírá, ale s tímhle se nežije. Ticho. Ticho po pěšině. Je to děsně tr(a)pný.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář