Jdi na obsah Jdi na menu
 


Úděl morbusové mátohy plné sebelítosti

 

Divím se, že se už téměř ničemu nedivím.

 

Snažím se přenést přes sžíravou opuštěnost a přátelství nacházím u Boha. Kdo jinej by se zajímal o holku, která vám nemá co dát? Co nepije, nekouří, nefetuje a nenachází zalíbení ani v populární a velmi hlasité hudbě? Co se v tom zkrátka netopí s váma?

 

Abych vše uvedla na pravou míru, nesháním vztah milenecký nebo takový, že by mě měl někdo rád jenom proto, že jsem chudák (takové to soucitné sebeobětování). Toužím po přátelství. Žízním po přátelství.

 

Jenže jsem podivín, už jen z výše uvedených důvodů. Pak si mě lidé často pletou s klukem. Protože jsem plochá a mám krátký sestřih. A vypadám na třináct. Podle lidí, co mě zrovna včera zachraňovali. Nemám jim to samozřejmě za zlé, ale víte, jde o to, že se s takovýmto vzhledem špatně navazují kontakty s vrstevníky, poněvadž si oni myslej, ať je ta malá holka neotravuje, nebo že tomuhle a tomuhle nemůže rozumět a podobně.

 

A když mám jít konečně někam do společnosti, ale cítím se slabě? Nemám auto ani peníze nazbyt, takže nakonec stejně skejsnu doma.

 

Totiž abych se vrátila k tomu zachraňování… zrovna včera jsem se pokojně procházela po Benešce, pokojně proto, že jsem sehnala všechny obaly na sešity, které jsem zrovna potřebovala. Pamatuju si, že mě trošičku bolela hlava a pak… nic. Vůbec nic. Jako by uběhla věčnost. Probouzí mě až houkání sanity.

 

Po napíchnutí žíly se už v sanitce dozvídám, co se podle svědků událo: očividně mi prý nebylo dobře a švihla jsem sebou na zem, snažili se mě zvednout ze země, než jim někdo poradil, ať mi zvednou nohy, jenže mezitím jsem dostala nějaké křeče a záškuby. Dvakrát za sebou.

 

OK. Co to k sakru? Epilepsii přece nemám, asi před třemi lety jsem byla na EEG. Probouzím se k lepšímu vědomí. Emergency místnost. Chce se mi zase spát. Tlak mám nižší, než normální. Sestřička mi měří teplotu: 37,8°C. Asi kolaps, protože jsem vyčerpaná při nějaké akutní viróze. Den před gastroskopií (po správnu je to ezofagogastroduodenoskopie) mě čeká opět vyšetření EEG. Pro jistotu. Diagnóza? Chcípák. Forever alone chcípák. Ještěže mám aspoň toho Boha a taky blog a své čtenáře, na které můžu vylít svoje extraultramegadojemné sračkopříběhy.

 

Přátelé se brzy sejdou na vernisáži, ale po mě neštěkne ani pes. Musím to vyležet, bo pěšky tam nedolezu. 

 

Nebojte, pamatuju na vás, moji milí souputníci! Zvlášť Fiončinu paní a Enžla s panem básníkem… a taky Nikolu, ona ví. Modlím se za všechny!

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

:-*

Enžl, 29. 5. 2017 12:31

Ahojky, to víš, že si vzpomeneme a rozhodně to není z lítosti (a častěji, než bys řekla). Některým aspektům Tvé izolace rozumím, protože jsem si něco podobného prožil. Nejsi zvláštní, maličká. Jsi svá. A to je něco, co jen tak někdo neumí, drž se toho. Jen dej pozor, aby právě Tvá "jsoucnost" nebyla tím, co Tě od okolí izoluje. Co má přijít, přijde. A ke zdravotnímu stavu: Autoimunitní nemoci vyčerpávají tělo i ducha. Když je toho moc, tělo prostě vypne. Nejsi chcípák. Jsi nemocná. Navíc ne vlastní vinou, neobviňuj se.

Re: :-*

Lenka, 3. 6. 2017 23:09

Ahoj, mockrát děkuju za povzbuzující komentář!
Vidíš, kdybych toto věděla o někom jiném, rozhodně bych k němu nebyla tak kritická jako sama k sobě. Čím to je?

PS: těším se na nějaké Tvé nové články!